Jenom jestli je co slavit…

Vzpomínat na studenty z roku 1938 – ano, slavit i něco jiného za zvuku odborářských trumpet – to ne.

Socialismus sice už nemáme (skutečně?), ale původní odpor proti komunistům se zcela vytratil, nostalgie po době, kdy všichni měli práci a kdy rohlík stál 0,30 Kč, zdánlivě převládá.
Je čas emigrovat? Často nad tím přemýšlím. Jenomže boj neskončil, žár trvá. Komunisté už nestojí za bukem a nemusí se jen tiše radovat nad nemocemi rané demokracie. Teď už se smějí a vysmívají nahlas. A co dělá občan? Docela vážně tvrdí, že za komančů nebylo zas až tak zle.
Kdo je nyní nositelem myšlenek na revoluční změny? Určitě ne Tomio nebo Babiš, sotva Fišer či Zeman a vůbec ne Čuba, určitě ne odboráři, dobře živení a placení, už snad ani ne studenti a herci. Živnostníci a podnikatelé, vysílení krizí a státní byrokracií snad v budoucnu, teď moc ne. Někde však ta síla ještě být musí. Nechat si sypat na hlavu tuhý živočišný odpad (jak jinak říct sračky) – to už tady bylo a měla to změnit revoluce v listopadu 1989. Jenomže nezměnila.
Odkaz listopadu je tedy jinde – nevzdávat se , nenechávat to být.
Teď už jen zbývá maličkost: probudit občana, sám na to nepřijde.
Autor: Věra Hubená