Libyjská revoluce

Předkládám zajímavý článek pana Jana Zgarby:

Dne 23. března roku 2011 proběhl na ČT24 pořad Hyde Park s předsedou strany Svobodných, panem Machem. Probírala se mnohá stále aktuální témata, která je člověk s elementárním selským rozumem, byť bez hlubších odborných znalostí, schopen názorově pokrýt. Prvním tématem byla ochrana vzdušného prostoru v Libyi, kde Petr Mach obhajoval zásadu nevměšování se, přičemž jeho myšlenky, ač racionálně podložené a na úrovni jemu vlastní prezentované, byly pranýřovány.

Mám za to, že je to způsobeno skutečností, že někteří salónní humanisté se velice rádi přiživují na bezhlavém, odvážném, krátkozrakém a hlavně nepřípustně zjednodušeném dělení všeho na dobré a zlé. Bohužel, svět není tak černobílý a takováto rozhodnutí budou za všech okolností poznamenány větší či menší předpojatostí, touhou po zviditelnění se, ale zejména neznalostí místních poměrů.

Průběh i výsledky známe z historie. Nespokojený lid vyjde do ulic a velice asertivně předloží nějaké svoje požadavky, přičemž často pádně argumentuje zbraní v ruce. Jakmile se postupně v různé míře daří tyto požadavky naplňovat, jednotlivé zájmové skupiny přestanou být nespokojeny a odejdou, viz revoluce 1848 u nás. Tím se otevírá prostor pro toho nejsilnějšího, kdo je schopen takříkajíc vzít opratě, jako například ve francouzské revoluci jakobíni. Výsledkem je nejen ničení uměleckých předmětů a dehonestace tradičních hodnot, ale i překopání hodnotového žebříčku, chaos a nejistota. Nakonec to ve většině případů (všimněte si, že neříkám vždy) vedou téměř stejní žebráci, jako dříve. To ale nejlépe možno hodnotit tomu, kdo v dané lokalitě žije.

Přestože tyto příklady nejsou zcela korektní hlavně z toho důvodu, že pocházejí z diametrálně odlišného kulturního prostředí, kde je i vlivem jiného náboženství rozdílné vnímání dobra a zla, poslední zmíněný výsledek platí.

Evropský, potažmo český člověk by možná měl vyrůst z těch dětských let, kdy se musí někomu jednoznačně fandit a kdy všechny názory a rozhodnutí dostává na stříbrném podnose a začít konečně uvažovat nad možností, že je to třeba trošičku jinak, než to prezentují média a falešné autority.

K napsání tohoto článku mě přiměla zpráva na novinkách (jež na mě vyskočila vedle mé e-mailové schránky), která suše oznamuje, že nejsilnější entitou mezi těmi hodnými povstalci v Libyi jsou islámští radikálové, kteří se jali prosazovat pošlapávání svobody a vlastně asi všeho, za co Evropané možná stále podvědomě myslí, že by se mělo teoreticky bojovat. Dále se tam psalo o skutečnosti, že Libyjka Magdulien Abajdová, která byla nejhorlivější (a užuž to vypadalo, že i úspěšnou) bojovnicí za práva žen v Libyi, byla nucena kvůli bití a výhružkám smrtí prchnout do Británie a požádat o azyl.

Malá otázka na závěr: Tak komu vlastně celá ta intervence západu pomohla a jaké ještě argumenty je třeba lidem předložit, aby se nedívali skrz prsty na někoho, kdo se na této pozérské akci nechce svými daněmi účastnit?

Jan Zgarba