Debata o povinném čipování psů – názor odpůrce

Povinné čipování zvířat – komu slouží a je to proti svobodě?

Foto: Městská policie Ústí nad Labem

Foto: Městská policie Ústí nad Labem

Politici v mnoha městech uvažují o povinném čipování psů. Oficiální snahou je dostat pod kontrolu evidenci psů, koček a fretek a sjednotit systém jejich rozpoznávání. Celý návrh má své skalní příznivce a odpůrce, kteří hledají argumenty, proč čipovat nebo nečipovat a tyto skupiny si svá tvrzení snaží obvykle různě vyvracet.

Na problematiku čipování se lze dívat z mnoha úhlů. Nejčastějším argumentem jeho obhájců je snadná identifikace zvířete. Odpůrci zase argumentují buďto z pohledu ochránců zvířat a považují čipování za přílišný zásah do těla zvířete anebo se na věc dívají z pohledu občana, který nechce kývnout na další z tisíce jiných výmyslů úředníků.

U tématu zvířecích mazlíčků může být těžké odprostit se od emocí a nahlížet na záležitost objektivně. Pro účely tohoto zamyšlení věřme zastáncům, že čipování zvíře nebolí a nezpůsbuje mu žádné problémy v životě. Lze také přijmout argument, že klasické známky mohou zvíře rušit tím, že při pohybu neustále rachotí nebo cinkají, ale tento problém by šel jistě odstranit změnou materiálu nebo způsobem připevnění k obojku.

Jde o zvíře, ne věc

Je třeba se však zamyslet nad tím, kdo s čipováním přichází, co jej k tomu motivuje a hlavně jaké jsou další možné následky, které mohou tuto povinnost provázet. Vezměme si nejdříve argument o jaký druh povinnosti se vlastně jedná. Nejde totiž o nějakou povinnost celodenního svícení anebo pořízení blikačky na kolo. Jde o živé tvory, na které sice zákon nahlíží jako na věci, ale chrání je před špatným zacházením a je tedy třeba brát na ně určitý ohled. Jak zmiňují sami zastánci čipování, zvíře se nemůže bránit rozhodnutím člověka a proto je třeba jej chránit. Nedá se však stejná logika použít proti nim, může se pes bránit očipování? První problém tedy může spočívat v tom, jestli je stát od toho aby nejen zvířata chránil, ale také se o ně aktivně staral protože se k tomu cítí povolán lépe než majitel zvířete. A je velkou otázkou zda elektronické označování zvíře vůbec může nějak ochránit. Zabrání snad krádeži psa? Uchrání jej od špatného zacházení?

Komu slouží čipování?

Dalším argumentem je evidence. Snadná evidence při ztrátě zvířete pro policii, při ošetřování pro veterináře, při kontrole původu na výstavách,… Možností je mnoho. Ale neříkají náhodou tímto zastánci komu čipování vlastně slouží? Policie, veterinář, výstava, ale kde je ten sám majitel? A neplatí náhodou majitel psa už nyní pokud se mu zvíře ztratí a policie ho najde, pokud jde k veterináři anebo mazlíčka registruje na výstavu? Za všechny tyto služby se platí často nemalé poplatky a takový „pejskař“ by tedy možná očekával, že nebude nucen zaplacenou práci ještě na své náklady dál ulehčovat.

Mezi argumenty pro povinné čipování se objevuje také ten, že umožňuje volné cestování zvířat v rámci EU. Za prvé, většina lidí asi se svými zvířaty do zahraničí necestuje a pokud ano, nic jim nebrání je očipovat. Za druhé, není pravda, že je s čipem možno volně cestovat. I s elektronicky označeným zvířetem je spousta byrokracie, je třeba mít EU pas domácího mazlíčka, očkování ve stanovené lhutě před odjezdem a několik razítek od státem uznaného veterináře.

Kdo chce čipování

A v neposlední řadě je třeba se zamyslet, kdo s návrhy přichází. Jsou to majitelé zvířat, kteří chtějí lepší evidenci svých čtyřnohých přátel anebo politici, jejichž zájmy mohou být úplně jiné. Svaz měst a obcí informuje o návrhu na plošné čipování psů v České republice. Politici sami nevědí, kam tento zákon zařadit a možná i kvůli jednoduššímu ospravedlnění tohoto nařízení bude „přiklepnut“ pod ochranu proti týrání zvířat. Sám Svaz přiznává, že neexistuje žádná analýza, která by poskytovala propočet, zda by obce ušetřily náklady jednotným registrem zvířat. Zákon by totiž znamenal pro města náklady na pořízení elektronických čteček a vedení registrů. Náklady ušetřené za dřive nalezené zvíře by se mohly vyvážit náklady na úředníka spravujícího registr zvířat.

Represe

Zajímavostí také je samozřejmost represí vůčí občanům s jakou politici počítají. Již nyní Svaz měst a obcí počítá s příjmem z výběru poplatků a pokut za spáchané přestupky ve výši až 30 mil. Kč, čímž ospravedlňuje výdaje zavedení registrů zvířat. I zde platí známé přísloví „není žalobce, není soudce“ a tím pádem města sahají k donucovacím prostředkům. Pokutu města stanovují různě, například v Ostravě to může být na místě tisíc korun. Ve správním řízení se však tato částka může vyšplhat do desetitisíců, což trest staví na úroveň pokut např. za řízení pod vlivem alkoholu. Zda je závažnejší jít na procházku s neočipovaným psem či řídit pod vlivem, nechme na čtenářích. Města musí také zajisit lidi na kontrolu a vymáhání pokut. Například v Roudnici nad Labem zastupitelé vytvořili speciální hlídky z městských strážníků a úředníků jejichž náplní bylo vyhledávat pejskaře a rozdávat pokuty.

A k tématu represí se ještě nabízí důležitá otázka. Málokdo nechá zvíře bez odborné péče i když jej nechce dát očipovat. Máme jistotu, že politici a úředníci nebudou chtít tohoto využít a přinutit například veterináře ohlašovací povinností udávat své klienty, že nedali zvířeti čip?

Závěr

Čipování zvířat může být prospěšné pro jednodušší evidenci, avšak je přínosem pro lidi, kterým majitel za jejich služby již tak platí. Není žádná záruka, že zvýší zodpovědnost majitelů zvířat, kdo nebude chtít, stejně zvíře neočipuje a ti, kteří to udělají pravděpodobně jsou slušní majitelé, u kterých by žádný problém nebyl ani tak.

Čipování nezabrání tomu aby zvířata občas utekla nebo se ztratila. Policisté nebo jakákoliv odchytová služba se o ně bude muset starat i tak a pokud uspoří náklady dřívějším příjezdem majitele, tak je zase vynaloží na vedení registrů zvířat a ztrátu času policistů a úředníků kontrolováním pejskařů namísto jiné, potřebnější činnosti.

Miroslav Jahoda, člen Svobodných