Modernizace zbraňového arzenálu CHKO Beskydy

Každá chráněná krajinná oblast (CHKO) se řídí tzv. plánem péče, který platí standardně 10 let. Platnost toho beskydského končí letos, a proto vypracovala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR návrh nového pro léta 2019-2028.

Dokumenty lze stáhnout ZDE.

Do dnešního dne (16. listopadu 2018) mohly dotčené subjekty, například obce a vlastníci pozemků, posílat na ministerstvo životního prostředí své připomínky k návrhu.

Pečlivě jsem návrh prostudoval a konstatuju, že plán péče je špatný nikoliv v konkrétních záležitostech, ale v principu. Netvrdím, že je v dokumentu špatné nebo nebezpečné vše. Nemám zásadních výtek k částem, které se týkají ochrany bioty – tedy flóry a fauny a jejich biotopů. I když i zde jsem (po konzultacích s biology) identifikoval minimálně jeden problematický prvek.

Naprosto tragická je však část, která se týká ochrany vzhledu krajiny, tzv. “krajinného rázu”, zvláště pak záležitostí architektonických a urbanistických. V části týkající se ochrany bioty můžete zřetelně vnímat, že autoři jsou v těchto věcech erudovaní. V části týkající se ochrany krajinného rázu a zvláště urbanistických pasážích, jsou diletanty a plantaly. Je však třeba říci, že krajinný ráz nelze snadno uchopit za krovky jako nějakého chrobáka. Veškeré záležitosti týkající se krajinného rázu jsou mlhavé, pojmy jsou neostré a neuchopitelné, často i zmatečné. Proto za tyto otřesné pasáže v Plánu péče nemohou nést plnou vinu. Měli však projevit podstatně větší míru opatrnosti a pokory při šermování pojmy a regulativy.

Je zcela evidentní, že autorům vadí konkrétní případy urbanizace – rozrůstání konkrétních obcí, kde tímto procesem dochází ke změně oproti nějakému snovému romantickému stavu z minulosti. Uživatelé plánu péče jsou správci CHKO a náplní jejich práce je „chránit“ onen „typický“ vzhled krajiny, což znamená, že musí této změně bránit. Možná by diplomaticky řekli „usměrňovat“, ale skutečnost je taková, že jejich úkolem je změně bránit.

K tomu potřebují kromě moci také nějaké nástroje, respektive zbraně. Přestože ve skutečnosti rozhodují dle vlastních estetických soudů a romantických preferencí, ví, že je třeba tento princip kamuflovat, ideálně nějakými číselně vyjádřenými parametry. Využití čísel totiž vytváří iluzi, že jsou jejich rozhodnutí exaktní, objektivní a jaksi vědecká.

Autoři například požadují důsledné dodržování regulativu pro umístění stavby minimálně 50 metrů od hranice lesa. Z tohoto regulativu lze udělit výjimku a stavbu postavit k lesu blíže, avšak v plánu péče navrhují na výjimky moratorium. Tento regulativ byl sice vytvořen za jiným účelem (protipožární ochrana), správcům CHKO se však hodí právě jako zbraň proti přibližování některých obcí směrem k lesu. Je to takové otevírání konzervy sekerou. A má to jeden háček. Při výrobě této zbraně proti stavebníkům se jaksi pozapomněli podívat, jak by to dopadlo, kdyby se tento regulativ důsledně uplatnil ve všech případech a na celém území CHKO, například v oblastech s rozptýlenou zástavbou, čili na pasekách. Velmi, velmi často je to méně než 50 metrů. Ono to mělo praktické důvody. Pasekáři věděli, odkud fouká vítr a jak se mu bránit. Ideálními pomocníky proti větru byly tvary terénu a blízké porostní okraje lesů.

Další zbraní, která pracuje s čísly, je požadavek v každé obci dodržet určitý poměr území zastavěného, volné krajiny bez zástavby a lesních ploch, a tento poměr je třeba plus mínus udržet. Je to o to nebezpečnější, že se s uvedením těchto čísel nijak netrápí. Pořídí si je až tehdy, když budou potřebovat něčemu bránit.

Pak navrhují zákaz staveb na „pohledově exponovaných plochách“ – tedy například na svazích a horizontech. No, na území CHKO Beskydy je všechno, co není přímo v údolí, na svahu. Myslíte, že by mohlo vzniknout pasekářské osídlení, kdyby už tehdy existovala CHKO Beskydy se svým plánem péče?

Co se týká ochrany pohledových horizontů, lituju dnes, že jsem byl u počátků využití počítačových prostorových analýz s využitím tzv. geografických informačních systémů v ČR. Neměl jsem kolegům ukazovat, co vše lze s těmito nástroji „vymyslet“, co vše lze s pomocí těchto nástrojů zakázat. Netušil jsem, že se tyto dětinské počítačové hrátky stanou skutečností a že se někdy objeví v územně-plánovacích dokumentech a bude se na ně odvolávat třeba i plán péče CHKO. Pravda, oni by to doktorandi na univerzitách, živení granty a obrovskou touhou zachraňovat a zakazovat, brzy vymysleli i beze mne.

Další navrženou zbraní je zákaz srůstání obcí. Dalo by se to pochopit v konkrétních případech, kdy je mezi obcemi prokazatelně nějaká migrační trasa živočichů, případně tehdy, pokud by srůst daných dvou obcí znamenal opravdu problémové izolace populací organismů. Udělat z toho ale obecný princip? (Pozn.: uvědomuju si dopravní komplikace – omezování rychlosti, způsobené rozšiřováním intravilánů obcí. Obce však nemusí nutně srůstat podél silnic.)

Kam až sahá troufalost a urbanistické fantazírování autorů, můžete číst na stranách 41-42 návrhu. Cituju: „při okraji zástavby zajišťovat harmonický přechod sídla do krajiny tím, že okraj sídla bude tvořen zahradami /sady a stavby budou situovány při okraji parcel směrem dovnitř sídla“. Jaký to má důvod? Je snad potřeba, aby liška, která jde k vám na návštěvu sledovat s vámi z gauče televizní přenos zápasu HC Vsetín – Sparta Praha, měla dost času se cestou postupně antropogenizovat? Nebo snad autoři myslí smrtelně vážně, že jedině takto je to správně? Byli někdy vůbec na procházce po Valašsku? Všimli si častých případů, kdy morfologie terénu jasně určila, že je stavba naopak na vzdálenějším okraji, protože u toho blíže k centru je „zgrapa“? A i kdyby ne, tak co? Ne, jde jim zase o tvorbu zbraně, kterou pak budou svévolně používat, aby na majetku cizích lidí prosazovali své vlastní estetické preference.

Obávám se, že na území CHKO existují obce, které při důsledném uplatnění všech těchto urbanistických zbraní již nemají prostor pro žádný další rozvoj, poněvadž zastavitelné plochy jsou buď příliš blízko lesa, nebo jsou ve směru k další obci (propojování sídel), nebo jsou pohledově exponované (jsou ve svahu).

Říkáte si, že váš pozemek, na kterém by bylo možné postavit dům, naštěstí není na okraji obce a tím pádem nebude dle CHKO smrtelným hříchem obce povolit na něm územním plánem výstavbu? Omyl! V návrhu plánu péče je následující pasáž: „Při ochraně krajinného rázu je potřeba zacházet často i do jemného detailu – na mnohých místech jsou totiž cenné plochy uchovány pouze maloplošně, často ostrůvkovitě. Tento postup je důležité aplikovat i v silně urbanizovaném prostředí.“ Pokud se tedy správci CHKO rozhodnou, že se jim nelíbí váš záměr stavět něco na konkrétním místě uvnitř obce, napíšou nějakou říkanku o krajinném rázu či o duchu místa a máte smůlu.

Na mnoha místech návrhu plánu péče se dočtete o tom, že to nejdůležitější pro charakter krajiny CHKO je mozaikovitost – střídání ploch lesních a ploch volné krajiny. Velmi zdůrazňují, že je třeba zabránit zalesnění/spontánnímu zarostení pasek. Zároveň však trvají na bránění zástavbě ve volné krajině. Na Valašsku je dost pasek, na kterých stávala stavení, která zanikla. Lidé odešli za lepším životem. I kdyby se dnes někdo odhodlal vzdát se pohodlí a na těchto konkrétních místech obnovit obydlí a snad i provozovat drobné hospodářství, není to možné. Ideálem pro správce CHKO je totiž zachování těchto pasek, avšak nikoliv lidmi, nýbrž nějakým dotovaným spolkem či jiným údržbářem krajiny, který vůbec neřeší ekonomiku svého počínání, jen přesně následuje detailnější plán péče o danou lokalitu a dotační schémata.

Výše zmíněná opatření, regulace a zákazy svědčí o absolutním nepochopení systémových vazeb v kulturní krajině. Výsledkem je kulturní krajina na kapačkách, bez lidí, kde je existence oné chráněné typické krajinné struktury zachovávána po vzoru potěmkinovských vesnic.

Lze říci, že pakliže by za časů pasekářské kolonizace moravských Karpat existovala tato parta lidí se svými plány péče a se svými zbraněmi proti lidem, žádné malebné Valašsko by nikdy nevzniklo.

O Valaších (zvláště z pasek) se toho napsalo mnoho. Přestože mnohé je romanticky zkreslené, tvrdím, že je pro ně charakteristické to, že vzdáleni od správních center a drábů, navykli určité vyšší míře svobody, samostatnosti a individuálním řešením konkrétních problémů.

Tvrdím, že právě tato individualita a svoboda od drábů se významně podílela a podílí na krajinném rázu území CHKO. Tvrdím, že existence CHKO s podobným plánem péče je v naprostém rozporu zvláště s historickou a kulturní složku krajinného rázu, že tyto složky krajinného rázu a tím i celý krajinný ráz narušují. A bez jakékoli snahy zamaskovat svůj soud do čísel a pseudovědy říkám, že tím hodnotu krajinného rázu (primárně té kulturní – neviditelné složky krajinného rázu) snižují, čemuž má bránit stejný zákon, který definuje kategorii chráněných krajinných oblastí a de facto dává vzniknout správcům CHKO.

marek štěpán portr1

Ing. Marek Štěpán

Strana svobodných občanů, Zlínský kraj

expert na péči o krajinu a životní prostředí